योगवासिष्ठYoga Vasishtha
हिन्दीEnglish

Utpatti, Chapter 56उत्पत्ति प्रकरण · सर्ग ५६

Book 3 of the Yoga Vasishtha, chapter 56 — 50 verses in Sanskrit, Devanagari and IAST, with a plain English and Hindi translation of every verse.

योग वासिष्ठ, उत्पत्ति प्रकरण, अध्याय 56 — हर श्लोक मूल संस्कृत में, साथ में सरल हिन्दी अर्थ और अंग्रेज़ी अनुवाद।

Part ofइस कथा का हिस्सा: The Story of Queen Lila · chapters 15–59अध्याय 15–59

The English and Hindi are machine translations, not yet reviewed by a scholar.हिन्दी और अंग्रेज़ी मशीन-अनुवाद हैं, किसी विद्वान ने अभी जाँचे नहीं हैं। How they are madeये कैसे बने

13.56.1

श्रीवसिष्ठ उवाच । एतस्मिन्नन्तरे राजा परिवृत्ताक्षितारकः । बभूवैकतनुप्राणशेषः शुष्कसिताधरः ॥ १ ॥

śrīvasiṣṭha uvāca | etasminnantare rājā parivṛttākṣitārakaḥ | babhūvaikatanuprāṇaśeṣaḥ śuṣkasitādharaḥ || 1 ||

Sri Vasishtha said: Meanwhile the king's eyes rolled back, only a faint breath was left in his body, and his lips had dried and turned pale.

श्री वसिष्ठ बोले: इसी बीच राजा की आँखों की पुतलियाँ उलट गईं, उसके शरीर में बस एक हल्की सी साँस बाकी रह गई, और उसके होंठ सूखकर सफ़ेद पड़ गए।

23.56.2

जीर्णपर्णसवर्णाभः क्षीणपाण्डुमुखच्छविः । भृङ्गध्वनितसच्छायश्वासकूजाविकूणितः ॥ २ ॥

jīrṇaparṇasavarṇābhḥ kṣīṇapāṇḍumukhacchaviḥ | bhṛṅgadhvanitasacchāyaśvāsakūjāvikūṇitaḥ || 2 ||

His color was like a withered leaf, and the glow of his face had faded to a sickly pale. His breathing murmured like the hum of a bee, and his face was screwed up with pain.

उसका रंग मुरझाए हुए पत्ते जैसा हो गया था, और उसके चेहरे की चमक फीकी पड़कर पीली हो गई थी। उसकी साँस भौंरे की गुनगुनाहट जैसी आवाज़ करती थी, और उसका चेहरा दर्द से सिकुड़ गया था।

33.56.3

महामरणमूर्च्छान्धकूपे निपतिताशयः । अन्तर्निलीननिःशेषनेत्रादीन्द्रियवृत्तिमान् ॥ ३ ॥

mahāmaraṇamūrcchāndhakūpe nipatitāśayaḥ | antarnilīnaniḥśeṣanetrādīndriyavṛttimān || 3 ||

His mind had fallen into the blind well of death's great swoon, and the workings of all his senses -- sight and the rest -- had completely withdrawn and hidden inside him.

उसका मन मृत्यु की महान मूर्च्छा के अंधे कुएँ में गिर चुका था, और आँख से शुरू होकर उसकी सभी इंद्रियों की क्रियाएँ पूरी तरह अंदर सिमटकर छिप गई थीं।

43.56.4

चित्रन्यस्त इवाकारमात्रदृश्यो विचेतनः । निःस्पन्दसर्वावयवः समुत्कीर्ण इवोपले ॥ ४ ॥

citranyasta ivākāramātradṛśyo vicetanaḥ | niḥspandasarvāvayavaḥ samutkīrṇa ivopale || 4 ||

He lay unconscious, showing only the outward shape of a body, like a figure set in a painting; every limb of his lay still and unmoving, as if it had been carved into stone.

वह बेहोश पड़ा था, बस शरीर का बाहरी ढांचा दिखता था, मानो किसी चित्र में रखी हुई आकृति हो; उसका हर अंग निश्चल था, मानो पत्थर में तराशा गया हो।

53.56.5

बहुनात्र किमुक्तेन तनुदेशेन तं जहौ । प्राणः पिपतिषुं वृक्षं स्वं पक्षीवान्तरिक्षगः ॥ ५ ॥

bahunātra kimukthena tanudeśena taṃ jahau | prāṇaḥ pipatiṣuṃ vṛkṣaṃ svaṃ pakṣīvāntarikṣagaḥ || 5 ||

What use in saying much about this -- in short, the life-breath abandoned his body, just as a bird flying off into the sky leaves its own tree that is about to fall.

इस बारे में ज़्यादा कहने से क्या लाभ -- संक्षेप में, प्राण ने उसका शरीर छोड़ दिया, ठीक वैसे ही जैसे कोई पक्षी अपने उस पेड़ को छोड़कर आकाश में उड़ जाता है जो गिरने वाला हो।

63.56.6

ते तं ददृशतुर्बाले दिव्यदृष्टी नभोगतम् । जीवं प्राणमयी संविद्गन्धलेशमिवानिले ॥ ६ ॥

te taṃ dadṛśaturbāle divyadṛṣṭī nabhogatam | jīvaṃ prāṇamayī saṃvidgandhaleśamivānile || 6 ||

O girl, the two with divine sight saw it -- the soul, a breath-formed awareness -- gone up into the sky, like a faint trace of scent in the air.

हे बाला, दिव्य दृष्टि वाली उन दोनों ने उसे देखा -- जीव को, जो प्राणमयी चेतना था -- आकाश में जाते हुए, जैसे हवा में सुगंध की एक हल्की सी लकीर हो।

73.56.7

सा जीवसंविद्गगने वातेन मिलिता सती । खे दूरं गन्तुमारेभे वासनानुविधायिनी ॥ ७ ॥

sā jīvasaṃvidgagane vātena miltā satī | khe dūraṃ gantumārebe vāsanānuvidhāyinī || 7 ||

That awareness of the soul, having mingled with the wind in the sky, began to travel far across the sky, following wherever its own inner impressions led it.

जीव की वह चेतना आकाश में हवा के साथ मिलकर, अपने ही संस्कारों (वासनाओं) के अनुसार आकाश में दूर तक जाने लगी।

83.56.8

तामेवानुससाराथ स्त्रीद्वयं जीवसंविदम् । भ्रमरीयुगलं वातलग्नां गन्धकलामिव ॥ ८ ॥

tāmevānusasārātha strīdvayaṃ jīvasaṃvidam | bhramarīyugalaṃ vātalagnāṃ gandhakalāmiva || 8 ||

Then two women followed close behind that consciousness of the soul, like a pair of female bees chasing a trace of fragrance caught on the wind.

फिर दो स्त्रियाँ जीव की उस चेतना के पीछे-पीछे चल पड़ीं, जैसे दो भँवरियाँ हवा में लगी हुई सुगंध की एक लकीर के पीछे जाती हैं।

93.56.9

ततो मुहूर्तमात्रेण शान्ते मरणमूर्च्छने । अम्बरे बुबुधे संविद्गन्धलेखेन वायुना ॥ ९ ॥

tato muhūrtamātreṇa śānte maraṇamūrcchane | ambare bubudhe saṃvidgandhalekhena vāyunā || 9 ||

Then, in just a moment, when the swoon of death had passed, it awoke in the sky, still carried on the wind as a mere trace of the scent of awareness.

फिर, बस एक क्षण में, जब मृत्यु की मूर्च्छा शांत हो गई, तो वह आकाश में जाग उठी, अब भी चेतना की एक हल्की सुगंध-सी बनकर हवा में बहती हुई।

103.56.10

अपश्यत्पुरुषान्याम्यान्नीयमानं च तैर्वपुः । बन्धुपिण्डप्रदानेन शरीरं जातमात्मनः ॥ १० ॥

apaśyatpuruṣānyāmyānnīyamānaṃ ca tairvapuḥ | bandhupiṇḍapradānena śarīraṃ jātamātmanaḥ || 10 ||

It saw the men of Yama, and it saw its own body -- a body that had come to be for it through the funeral rice-ball offered by its relatives -- being carried away by them.

उसने यम के दूतों को देखा, और अपने ही शरीर को भी देखा -- वह शरीर जो उसके रिश्तेदारों द्वारा दिए गए पिंड (श्राद्ध के चावल के गोले) से उसके लिए बना था -- जिसे वे दूत ले जा रहे थे।

113.56.11

मार्गे कर्मफलोल्लासमतिदूरतरे स्थितम् । वैवस्वतपुरं प्राप जन्तुभिः परिवेष्टितम् ॥ ११ ॥

mārge karmaphalollāsamatidūratare sthitam | vaiśvatapuraṃ prāpa jantubhiḥ pariveṣṭitam || 11 ||

On the way, passing through a place set very far off where the fruits of one's deeds show themselves, it reached Yama's city, the City of Vaivasvata, crowded with beings.

रास्ते में, बहुत दूर बसे उस स्थान से होकर जहाँ कर्मों के फल प्रकट होते हैं, वह यम की नगरी -- वैवस्वतपुर -- पहुँची, जो अनेक जीवों से भरी हुई थी।

123.56.12

प्राप्तं वैवस्वतपुरमादिदेश ततो यमः । अस्य कर्माण्यशुभ्राणि नैव सन्ति कदाचन ॥ १२ ॥

prāptaṃ vaiśvatapuramādideśa tato yamaḥ | asya karmāṇyaśubhrāṇi naiva santi kadācana || 12 ||

When it had reached the City of Vaivasvata, Yama then gave the order: this one's deeds have never at any time been anything but pure.

वैवस्वतपुर पहुँचने पर यम ने आदेश दिया: इसके कर्म कभी भी अशुद्ध नहीं रहे हैं।

133.56.13

नित्यमेवावदातानां कर्तायं शुभकर्मणाम् । भगवत्याः सरस्वत्या वरेणायं विवर्धितः ॥ १३ ॥

nityamevāvadātānāṃ kartāyaṃ śubhakarmṇām | bhagavatyāḥ sarasvatyā vareṇāyaṃ vivardhitaḥ || 13 ||

This one always does pure, auspicious deeds; it has been nurtured by a boon of the goddess Sarasvati.

यह सदा शुद्ध और शुभ कर्म करने वाला है; भगवती सरस्वती के वरदान से यह पला-बढ़ा है।

143.56.14

प्राक्तनोऽस्य शवीभूतो देहोऽस्ति कुसुमाम्बरे । प्रविशत्वेष तं गत्वा त्यज्यतामिति चेतसा ॥ १४ ॥

prāktano'sya śavībhūto deho'sti kusumāmbare | praviśatveṣa taṃ gatvā tyajyatāmiti cetasā || 14 ||

Its former body has become a corpse and lies in the flower garden of the sky; let this one go there, enter it, and then mentally let it go.

इसका पुराना शरीर मुर्दा बनकर आकाश के फूलों के बगीचे में पड़ा है; यह वहाँ जाकर उसमें प्रवेश करे, और फिर मन से उसे त्याग दे।

153.56.15

ततस्त्यक्तो नभोमार्गे यन्त्रोपल इव च्युतः । अथ जीवकला लीला ज्ञप्तिश्चेति त्रयं नभः ॥ १५ ॥

tastatyakto nabhomārge yantropala iva cyutaḥ | atha jīvakalā līlā jñaptiśceti trayam nabhaḥ || 15 ||

Then, released onto the path of the sky, it fell like a stone shot from a sling. Then the sky held just three things: a mere fragment of life, its play, and awareness.

फिर आकाश के मार्ग पर छोड़ा गया, वह किसी यंत्र (गुलेल) से छूटे पत्थर की तरह गिरा। फिर आकाश में बस ये तीन चीज़ें रह गईं: जीवन का एक कण, उसकी लीला, और चेतना।

163.56.16

पुप्लुवे जीवलेखा तु रूपिण्यौ ते न पश्यति । तामेवानुसरन्त्यौ ते समुल्लङ्घ्य नभस्तलम् ॥ १६ ॥

pupuve jīvalekhā tu rūpiṇyau te na paśyati | tāmevānusarantyau te samullaṅghya nabhastalam || 16 ||

The line of life-force floated on, but the two embodied women could not see it; still they went on following it, crossing the vast expanse of the sky.

जीवन की वह लकीर आकाश में तैरती चली गई, पर वे दोनों साकार स्त्रियाँ उसे देख नहीं पा रही थीं; फिर भी वे उसी के पीछे-पीछे आकाश के विस्तार को पार करती चली गईं।

173.56.17

लोकान्तराण्यतीत्याशु विनिर्गत्य जगद्गृहात् । द्वितीयं जगदासाद्य भूमण्डलमुपेत्य च ॥ १७ ॥

lokāntarāṇyatītyāśu vinirgatya jagadgṛhāt | dvitīyaṃ jagadāsādya bhūmaṇḍalamupetya ca || 17 ||

Swiftly passing beyond other worlds, going out from the house of this universe, they reached a second universe, and arrived at its terrestrial sphere.

अन्य लोकों को शीघ्र पार करते हुए, इस जगत रूपी घर से बाहर निकलकर, वे एक दूसरे जगत में पहुँचीं, और उसके भूमंडल तक जा पहुँचीं।

183.56.18

ते द्वे संकल्परूपिण्यौ संगते जीवलेखया । पद्मराजपुरं प्राप्य लीलान्तःपुरमण्डपम् ॥ १८ ॥

te dve saṃkalparūpiṇyau saṃgate jīvalekhayā | padmarājapuraṃ prāpya līlāntaḥpuramaṇḍapam || 18 ||

Those two, who had taken the form of pure will, joined with the streak of life, and having reached the city of King Padma, came to the pavilion in Lila's inner chamber.

वे दोनों, जो केवल संकल्प के रूप में थीं, जीवन की उस लकीर के साथ मिलकर, राजा पद्म की नगरी में पहुँचीं, और लीला के अंतःपुर के मंडप में जा पहुँचीं।

193.56.19

क्षणाद्विविशतुः स्वैरं वातलेखा यथाम्बुजम् । सूर्यभासो यथाम्भोजं सुरभिः पवनं यथा ॥ १९ ॥

kṣaṇādviviśatuḥ svairaṃ vātalekhā yathāmbujam | sūryabhāso yathāmbhojaṃ surabhiḥ pavanaṃ yathā || 19 ||

In an instant the two entered freely, as a breath of wind slips into a lotus, as sunlight enters a lotus, as fragrance mingles into the breeze.

एक ही क्षण में वे दोनों सहज ही अंदर प्रवेश कर गईं, जैसे हवा की एक लहर कमल में समा जाती है, जैसे सूरज की रोशनी कमल में समा जाती है, जैसे सुगंध हवा में घुल जाती है।

203.56.20

श्रीराम उवाच । ब्रह्मन्प्राप्तः कथमसौ शवस्य निकटं गृहम् । कथं तेन परिज्ञातो मार्गो मृतशरीरिणा ॥ २० ॥

śrīrāma uvāca | brahmanprāptaḥ kathamasau śavasya nikaṭaṃ gṛham | kathaṃ tena parijñāto mārgo mṛtaśarīriṇā || 20 ||

Sri Rama said: O Brahmin, how did he reach that house, so close to the corpse? How could the path be known to one whose body was dead?

श्री राम बोले: हे ब्राह्मण, वह उस घर तक कैसे पहुँचा जो शव के पास था? जिसका शरीर मर चुका था, उसे रास्ता कैसे मालूम था?

213.56.21

श्रीवसिष्ठ उवाच । तस्य स्ववासनान्तःस्थशवस्य किल राघव । तत्सर्वं हृद्गतं कस्मान्नासौ प्राप्नोति तद्गृहम् ॥ २१ ॥

śrīvasiṣṭha uvāca | tasya svavāsanāntaḥsthaśavasya kila rāghava | tatsarvaṃ hṛdgataṃ kasmānnāsau prāpnoti tadgṛham || 21 ||

Sri Vasishtha said: O Raghava, indeed his corpse existed within his own inner impressions, and all of that was held in his heart -- so why would he not reach that house?

श्री वसिष्ठ बोले: हे राघव, उसका शव तो उसकी अपनी वासनाओं (मन के संस्कारों) के भीतर ही था, और वह सब कुछ उसके हृदय में बसा था -- तो वह उस घर तक क्यों न पहुँचता?

223.56.22

भ्रान्तिमात्रमसंख्येयं जगज्जीवकणोदरे । वटधानातरुमिव स्थितं को वा न पश्यति ॥ २२ ॥

bhrāntimātramasaṃkhyeyaṃ jagajjīvakaṇodare | vaṭadhānātarumiva sthitaṃ ko vā na paśyati || 22 ||

This whole countless world is a mere illusion, sitting inside a tiny speck of the soul, the way a banyan tree exists inside a banyan seed -- who does not see this?

यह असंख्य जगत बस एक भ्रम मात्र है, जो जीव के एक छोटे से कण के भीतर बसा है, जैसे बरगद का पूरा पेड़ बरगद के एक छोटे बीज के भीतर मौजूद रहता है -- यह कौन नहीं देखता?

233.56.23

यथा जीवद्वपुर्बीजमङ्कुरं हृदि पश्यति । स्वभावभूतं चिदणुस्त्रैलोक्यनिचयं तथा ॥ २३ ॥

yathā jīvadvapurbījamaṅkuraṃ hṛdi paśyati | svabhāvabhūtaṃ cidaṇustrainokyanicayam tathā || 23 ||

As a living seed holds within its core the sprout that will grow from it, so the atom of consciousness holds the entire mass of the three worlds as its own inherent nature.

जैसे एक जीवित बीज अपने भीतर उस अंकुर को धारण किए रहता है जो उससे फूटेगा, वैसे ही चेतना का वह कण तीनों लोकों के पूरे समूह को अपने स्वभाव के रूप में धारण किए रहता है।

243.56.24

नरो यथैकदेशस्थो दूरदेशान्तरस्थितम् । संपश्यति निधानं स्वं मनसानारतं सदा ॥ २४ ॥

naro yathaikadeśastho dūradeśāntarasthitam | saṃpaśyati nidhānaṃ svaṃ manasānārataṃ sadā || 24 ||

As a man standing in one place can, with his mind, constantly and always picture his own treasure lying far away in another place...

जैसे एक व्यक्ति एक ही जगह खड़े-खड़े अपने मन से हमेशा उस अपने खज़ाने को देख सकता है जो कहीं दूर किसी और जगह रखा हो...

253.56.25

तथा स्ववासनान्तस्थमभीष्टं परिपश्यति । जीवो जातिशताढ्योऽपि भ्रमे परिगतोऽपि सन् ॥ २५ ॥

tathā svavāsanāntasthamabhīṣṭaṃ paripaśyati | jīvo jātiśatāḍhyo'pi bhrame parigato'pi san || 25 ||

In the same way, even though the living being has passed through hundreds of births and is caught in confusion, it clearly sees, sitting within its own inner desire, exactly what it longs for.

उसी तरह जीव, चाहे वह सैकड़ों जन्मों से भरा हो और भ्रम में फँसा हो, फिर भी अपनी ही भीतरी वासना में बसी हुई मनचाही चीज़ को साफ़ देख लेता है।

263.56.26

श्रीराम उवाचभगवन्पिण्डदानादिवासनारहिताकृतिःकीदृक्संपद्यते जीवः पिण्डो यस्मै न दीयते ॥ २६ ॥

śrīrāma uvācabhagavanpiṇḍadānādivāsanārahitākṛtiḥkīdṛksaṃpadyate jīvaḥ piṇḍo yasmai na dīyate || 26 ||

Sri Rama said: Lord, what kind of form does a soul get, when it has no inner desire for the pinda-offering and such rites — the soul to whom no pinda is offered at all?

श्रीराम ने कहा - हे भगवन, जिस जीव के मन में पिंडदान वगैरह की कोई इच्छा नहीं होती, और जिसे पिंड दिया ही नहीं जाता, वह जीव कैसा हो जाता है?

273.56.27

श्रीवसिष्ठ उवाचपिण्डोऽथ दीयते मावा पिण्डो दत्तो मयेति चित्वासना हृदि संरूढा तत्पिण्डफलभाङ्गरः ॥ २७ ॥

śrīvasiṣṭha uvācapiṇḍo'tha dīyate māvā piṇḍo datto mayeti citvāsanā hṛdi saṃrūḍhā tatpiṇḍaphalabhāṅgaraḥ || 27 ||

Sri Vasishtha said: Whether the pinda is given or not given, if the settled thought "I have been given the pinda" has taken firm root in the heart, that man becomes the one who gets the fruit of that pinda.

श्रीवसिष्ठ ने कहा - पिंड दिया जाए या न दिया जाए, अगर मन में यह पक्का विचार जम गया है कि "मुझे पिंड दिया गया है," तो वह आदमी उसी पिंड के फल का हिस्सेदार बन जाता है।

283.56.28

यच्चित्तं तन्मयो जन्तुर्भवतीत्यनुभूतयःसदेहेषु विदेहेषु न भवत्यन्यथा क्वचित् ॥ २८ ॥

yaccittaṃ tanmayo janturbhavatītyanubhūtayaḥsadeheṣu videheṣu na bhavatyanyathā kvacit || 28 ||

Whatever the mind dwells on, the creature becomes made of that — this is what is actually found true, in those with bodies and in those without bodies alike; it is never otherwise, anywhere.

मन जिस चीज़ में लगा रहता है, प्राणी वैसा ही बन जाता है - यह बात देहधारियों और बिना देह वालों, दोनों में सच साबित होती है, कहीं भी इसका उलटा नहीं होता।

293.56.29

सपिण्डोऽस्मीति संवित्त्या निष्पिण्डोऽपि सपिण्डवान् निष्पिण्डोऽस्मीति संवित्त्या सपिण्डोऽपि नपिण्डवान् ॥ २९ ॥

sapiṇḍosmīti saṃvittyā niṣpiṇḍopi sapiṇḍavān niṣpiṇḍosmīti saṃvittyā sapiṇḍopi napiṇḍavān || 29 ||

With the thought "I have a pinda," even one who has no pinda comes to have one. With the thought "I have no pinda," even one who has a pinda ends up without one.

"मेरे पास पिंड है" ऐसा भाव रखने से, पिंड न होने पर भी आदमी पिंडवाला बन जाता है। और "मेरे पास पिंड नहीं है" ऐसा भाव रखने से, पिंड होने पर भी आदमी पिंडरहित हो जाता है।

303.56.30

यथाभावनमेतेषां पदार्थानां हि सत्यताभावना च पदार्थेभ्यः कारणेभ्य उदेति हि ॥ ३० ॥

yathābhāvanameteṣāṃ padārthānāṃ hi satyatābhāvanā ca padārthebhyaḥ kāraṇebhya udeti hi || 30 ||

The reality of these things is exactly as they are believed to be. And that belief itself arises out of the things that cause it.

इन चीज़ों की सच्चाई वैसी ही होती है जैसी उनके बारे में सोच रखी जाती है। और यह सोच भी उन्हीं कारणों से पैदा होती है जिनसे ये चीज़ें बनती हैं।

313.56.31

यथा वासनया जन्तोर्विषमप्यमृतायते । असत्यः सत्यतामेति पदार्थो भावनात्तथा ॥ ३१ ॥

yathā vāsanayā jantorviṣamapyamṛtāyate | asatyaḥ satyatāmeti padārtho bhāvanāttathā || 31 ||

Just as, through a fixed inner conviction, even poison can taste like nectar to a creature, in the same way an unreal thing becomes real through belief.

जैसे किसी की गहरी वासना के कारण जहर भी उसे अमृत जैसा लगने लगता है, वैसे ही झूठी चीज़ भी सोच के कारण सच्ची बन जाती है।

323.56.32

कारणेन विनोदेति न कदाचन कस्यचित् । भावना काचिदपि नो इति निश्चयवान्भव ॥ ३२ ॥

kāraṇena vinodeti na kadācana kasyacit | bhāvanā kācidapi no iti niścayavānbhav || 32 ||

Be certain of this: no belief of any kind, for anyone, ever arises without a cause.

बिना किसी कारण के, कभी भी, किसी की भी कोई सोच पैदा नहीं होती - यह बात पक्की समझ लो।

333.56.33

कारणेन विना कार्यमा महाप्रलयं क्वचित् । न दृष्टं न श्रुतं किंचित्स्वयं त्वेकोदयादृते ॥ ३३ ॥

kāraṇena vinā kāryamā mahāpralayaṃ kvacit | na dṛṣṭaṃ na śrutaṃ kiṃcit svayaṃ tvekodayādṛte || 33 ||

Right up to the great dissolution of the universe, an effect without a cause has never been seen or heard of anywhere — except for that One which rises entirely on its own.

महाप्रलय तक, कहीं भी, बिना कारण के कोई कार्य न कभी देखा गया है, न कभी सुना गया है - सिवाय उस एक तत्व के, जो अपने-आप उठता है।

343.56.34

चिदेव वासना सैव धत्ते स्वप्न इवार्थताम् । कार्यकारणतां याति सैवागत्येव तिष्ठति ॥ ३४ ॥

cideva vāsanā saiva dhatte svapna ivārthatām | kāryakāraṇatāṃ yāti saivāgatyaiva tiṣṭhati || 34 ||

Consciousness itself is the inner conviction; that same consciousness takes on the form of an object, just as it does in a dream. It turns into the relation of cause and effect — it is that very consciousness which comes forward and stands there as the result.

चेतना ही वासना है, और वही चेतना सपने की तरह किसी वस्तु का रूप धारण कर लेती है। वही कार्य और कारण का संबंध बन जाती है, और वही खुद आकर उस रूप में ठहर जाती है।

353.56.35

श्रीराम उवाच । धर्मो नास्ति ममेत्येव यः प्रेतो वासनान्वितः । तस्य चेत्सुहृदा भूरिधर्मः कृत्वा समर्पितः ॥ ३५ ॥

śrīrāma uvāca | dharmo nāsti mametyeva yaḥ preto vāsanānvitaḥ | tasya cet suhṛdā bhūridharmaḥ kṛtvā samarpitaḥ || 35 ||

Sri Rama said: Suppose a dead person held the firm conviction "I have no merit at all." Now suppose a friend of his performs a great deal of merit and dedicates it to him —

श्रीराम ने कहा - मान लीजिए, जिस मरे हुए व्यक्ति के मन में यह पक्का विचार बैठा है कि "मेरा कोई पुण्य नहीं है," और अगर उसका कोई मित्र उसके लिए बहुत सारा पुण्य करके उसे अर्पित कर दे -

363.56.36

तत्तदात्र स किं धर्मो नष्टः स्यादुत वा न वा । सत्यार्था वाप्यसत्यार्था भावना किं बलाधिका ॥ ॥ ३६ ॥

tattadātra sa kiṃ dharmo naṣṭaḥ syāduta vā na vā | satyārthā vāpyasatyārthā bhāvanā kiṃ balādhikā || 36 ||

then, does that merit go to waste at that point, or not? And which is stronger: a belief whose content is true, or a belief whose content is false?

तो क्या उस समय वह पुण्य बेकार चला जाता है, या नहीं जाता? और यह बताइए कि सच्चे विषय वाली सोच बलवान होती है, या झूठे विषय वाली सोच बलवान होती है?

373.56.37

श्रीवसिष्ठ उवाच । देशकालक्रियाद्रव्यसंपत्त्योदेति भावना । यत्रैवाभ्युदिता सा स्यात्स द्वयोरधिको जयी ॥ ॥ ३७ ॥

śrīvasiṣṭha uvāca | deśakālakriyādravyasaṃpattvodeti bhāvanā | yatraivābhyuditā sā syātsa dvayoradhiko jayī || 37 ||

Sri Vasishtha said: A belief arises out of the coming together of the right place, time, action, and materials. Whichever of the two beliefs has actually taken firm hold — that is the one which is stronger and wins out.

श्रीवसिष्ठ ने कहा - सोच जगह, समय, क्रिया और सामान के सही मेल से पैदा होती है। इन दोनों में से जिसकी सोच जहाँ पक्की जम गई हो, वही ज़्यादा ताकतवर होकर जीत जाती है।

383.56.38

धर्मदातुः प्रवृत्ता चेद्वासना तत्तया क्रमात् । आपूर्यते प्रेतमतिर्न चेत्प्रेतधियाशुभा ॥ ॥ ३८ ॥

dharmadātuḥ pravṛttā cedvāsanā tattayā kramāt | āpūryate pretamatirna cetpreta dhiyāśubhā || 38 ||

If the conviction of the one giving the merit is strong, then step by step it fills up the dead man's mind with that merit. But if it is not strong, the dead man's own belief keeps his state unfortunate.

अगर पुण्य देने वाले की सोच मज़बूत हो, तो धीरे-धीरे उसी से मरे हुए व्यक्ति का मन पुण्य से भर जाता है। लेकिन अगर वह मज़बूत न हो, तो मरे हुए व्यक्ति की अपनी अशुभ सोच के कारण उसकी हालत वैसी ही बुरी बनी रहती है।

393.56.39

एवं परस्परजयाज्जयत्यत्रातिवीयेवान् । तस्माच्छुभेन यत्नेन शुभाभ्यासमुदाहरेत् ॥ ॥ ३९ ॥

evaṃ parasparajayājjayatyatrātivīyevān | tasmācchubhena yatnena śubhābhyāsamudāharet || 39 ||

So in this way, between two competing beliefs, the stronger one wins. Therefore one should make a wholehearted effort and take up the practice of what is good.

इस तरह, दो सोचों की आपसी टक्कर में जो ज़्यादा ताकतवर होती है, वही जीत जाती है। इसलिए अच्छे मन से कोशिश करके अच्छी सोच का अभ्यास करना चाहिए।

403.56.40

श्रीराम उवाच । देशकालादिना ब्रह्मन्वासना समुदेति चेत् । तन्महाकल्पसर्गादौ देशकालादयः कुतः ॥ ॥ ४० ॥

śrīrāma uvāca | deśakālādinā brahmanvāsanā samudeti cet | tanmahākalpasargādau deśakālādayaḥ kutaḥ || 40 ||

Sri Rama said: O Brahmin, if belief arises through place, time, and so on, then at the very start of the great cosmic creation, where do place, time, and the rest come from?

श्रीराम ने कहा - हे ब्राह्मण, अगर सोच जगह और समय वगैरह से पैदा होती है, तो महाकल्प की सृष्टि के शुरू में जगह और समय कहाँ से आते हैं?

413.56.41

कारणे समुदेतीदं तैस्तदा सहकारिभिः । सहकारिकारणानामभावे वासना कुतः ॥ ४१ ॥

kāraṇe samudetīdaṃ tais tadā sahakāribhiḥ | sahakārikāraṇānāmabhāve vāsanā kutaḥ || 41 ||

This effect arises in a cause, together with the auxiliary causes present with it at that time. But when there are no such auxiliary causes at all, where could the belief come from?

यह कार्य उस समय अपने साथ आने वाले सहायक कारणों के साथ, किसी कारण में पैदा होता है। जब सहायक कारण ही न हों, तो सोच कहाँ से आएगी?

423.56.42

श्रीवसिष्ठ उवाच । एवमेतन्महाबाहो सत्यात्मन्न कदाचन । महाप्रलयसर्गादौ देशकालौ न कौचन ॥ ४२ ॥

śrīvasiṣṭha uvāca | evametanmahābāho satyātmanna kadācana | mahāpralayasargādau deśakālau na kaucan || 42 ||

Sri Vasishtha said: That is exactly right, mighty-armed one, true-souled one — it is never otherwise. At the start of creation right after the great dissolution, there is no place and no time whatsoever.

श्रीवसिष्ठ ने कहा - हे महाबाहु, हे सच्चे स्वभाव वाले, बात बिलकुल ऐसी ही है, इसमें कभी फ़र्क नहीं। महाप्रलय के बाद सृष्टि के शुरू में जगह और समय बिलकुल नहीं होते।

433.56.43

सहकारिकारणानामभावे सति दृश्यधीः । नेयमस्ति न चोत्पन्ना न च स्फुरति काचन ॥ ४३ ॥

sahakārikāraṇānāmabhāve sati dṛśyadhīḥ | neyamasti na cotpannā na ca sphurati kācan || 43 ||

When there are no auxiliary causes present, this awareness of a visible world neither exists, nor arises, nor shows itself at all.

जब सहायक कारण मौजूद ही नहीं होते, तो दिखने वाली दुनिया को जानने वाली यह बुद्धि न तो होती है, न पैदा होती है, और न ही ज़रा भी चमकती है।

443.56.44

दृश्यस्यासंभवादेव किंचिद्यद्दृश्यते त्विदम् । तद्ब्रह्मैव स्वचिद्रूपं स्थितमित्थमनामयम् ॥ ४४ ॥

dṛśyasyāsaṃbhavādeva kiṃcidyaddṛśyate tvidam | tadbrahmaiva svacidrūpaṃ sthitamitthamanāmayam || 44 ||

So, since a real visible world is simply impossible, whatever it is that appears to be seen here is nothing but Brahman itself, present in the form of its own consciousness — existing just like this, whole and untroubled.

चूँकि दिखने वाली दुनिया वैसे भी असंभव है, इसलिए जो कुछ भी यहाँ दिखाई देता है, वह ब्रह्म ही है - अपने ही चेतन रूप में, इसी तरह स्थित, बिना किसी दोष के।

453.56.45

एतच्चाग्रे युक्तिशतैः कथयिष्याम एव ते । एतदर्थं प्रयत्नोऽयं वर्तमानकथां श्रृणु ॥ ४५ ॥

etacca agre yuktiśataiḥ kathayiṣyāma eva te | etadarthaṃ prayatno'yaṃ vartamānakathāṃ śṛṇu || 45 ||

And we will explain this to you further ahead, with hundreds of arguments. All this effort here is for that purpose. For now, listen to the story that is going on.

यह बात हम आगे सैकड़ों दलीलों से तुम्हें समझाएँगे ही। यह सारी मेहनत उसी के लिए है। अभी जो कहानी चल रही है, उसे सुनो।

463.56.46

एवं ददृशतुः प्राप्ते मन्दिरं सुन्दरोदरम् । कीर्णं पुष्पोपहारेण वसन्तमिव शीतलम् ॥ ४६ ॥

evaṃ dadṛśatuḥ prāpte mandiraṃ sundarodaram | kīrṇaṃ puṣpopahāreṇa vasantamiva śītalam || 46 ||

In this way the two of them, having arrived, saw a palace beautiful on the inside, scattered with offerings of flowers, cool like spring itself.

इस तरह उन दोनों ने वहाँ पहुँचकर एक ऐसा महल देखा जो अंदर से बहुत सुंदर था, फूलों के उपहारों से भरा हुआ था, और वसंत की तरह ठंडा था।

473.56.47

प्रशान्ताचारसंरम्भराजधान्या समन्वितम् । मन्दारकुन्दमाल्यादिशवं तत्र समं स्थितम् ॥ ४७ ॥

praśāntācārasaṃrambharājadhānyā samanvitam | mandārakundamālyādiśavaṃ tatra samaṃ sthitam || 47 ||

It stood joined to a royal capital whose usual bustle had gone completely quiet. There, a corpse decked with garlands of coral-tree flowers and jasmine and the like lay peacefully placed.

वह महल एक ऐसी राजधानी से जुड़ा था जिसकी हलचल पूरी तरह शांत हो चुकी थी। वहाँ मंदार और कुंद के फूलों की मालाओं से सजी एक लाश शांति से रखी हुई थी।

483.56.48

मन्दारकुन्दस्रग्दामवृताम्वरबृहच्छवम् । शवशय्याशिरःस्थाग्र्यपूर्णकुम्भादिमङ्गलम् ॥ ४८ ॥

mandārakundasragdāmavṛtāmvarabṛhacchavam | śavaśayyāśiraḥsthāgryapūrṇakumbhādimangalam || 48 ||

The great corpse was wrapped in cloth strung about with garlands of coral-tree flowers and jasmine. At the head of the corpse's bed stood auspicious objects, foremost among them a full, well-made pot.

वह बड़ी लाश मंदार और कुंद के फूलों की मालाओं से घिरे कपड़े में लिपटी थी। लाश की सेज के सिरहाने शुभ चीज़ें रखी थीं, जिनमें सबसे आगे एक भरा हुआ सुंदर कलश था।

493.56.49

अनिवृत्तगृहद्वारगवाक्षकठिनार्गलम् । प्रशाम्यद्दीपकालोकश्यामलामलभित्तिकम् । गृहैकदेशसंसुप्तमुखश्वाससमीकृतम् ॥ ४९ ॥

anivṛttagṛhadvāragavākṣakathinārgalam | praśāmyaddīpakālokaśyāmalāmalabhittikam | gṛhaikadeśasasuptamukhaśvāsasamīkṛtam || 49 ||

The strong bolts on the doors and windows had not been drawn shut. The dying light of the lamp had left the walls dark yet clean. It all seemed just like an ordinary room where people lay deeply asleep, breathing, in one corner of the house.

दरवाज़ों और खिड़कियों की मज़बूत सिटकनी खुली पड़ी थी। बुझते हुए दीये की रोशनी में दीवारें धुँधली मगर साफ़ लग रही थीं। सब कुछ वैसा ही लग रहा था जैसे घर के एक कोने में लोग गहरी नींद में सोकर साँस ले रहे हों।

503.56.50

संपूर्णचन्द्रसकलोदयकान्तिकान्तं सौन्दर्यनिर्जितपुरन्दरमन्दिरर्द्धि । वैरिञ्चपद्ममुकुलान्तरचारुशोभं निःशब्दमन्दमिव निर्मलमिन्दुकान्तम् ॥ ५० ॥

saṃpūrṇacandrasakalodayakāntikāntaṃ saundaryanirjitapurandaramandirarddhi | vairiñcapadmamukulāntaracāruśobhaṃ niḥśabdamandamiva nirmalamindukāntam || 50 ||

It was as beautiful as the full moon rising in complete splendor. Its beauty outshone the grandeur of Indra's palace. It was as lovely as the inside of Brahma's lotus bud. Silent and gentle, it was as pure as a spotless moonstone.

वह पूरे चाँद के उदय जैसी सुंदर शोभा से भरा था। उसकी सुंदरता ने इंद्र के महल की शान को भी पीछे छोड़ दिया था। वह ब्रह्मा की कमल-कली के भीतरी हिस्से जैसा मनोहर था। शांत और कोमल, वह एक निर्मल चंद्रकांत मणि जैसा स्वच्छ था।